Giuseppe Domenico Scarlatti

(*26. 10. 1685 v Neapoli, + 23. 7. 1757 v Madridu)

Skladatel a cembalista, šesté dítě slavného otce, skladatele Alessandra Scarlattiho. Velkou část svého života strávil v Portugalsku a ve Španělsku. V Itálii vždy uváděn jako Domenico (případně domácky Mimo) Scarlatti, v Portugalsku a Španělsku jako Domingo Escarlate (Escarlati, či Escarlatti). Ačkoliv podobně jako jeho otec skladatelsky zasáhl téměř do všech tehdejších hudebních žánrů, dnes je znám především jako autor více než 550 sonát.

Obsah:

1. Život
   1. Orel, kterému narostla křídla
   2. Řím
   3. Portugalsko
   4. Španělsko
2. Sonáty

1. Život

1.1 Orel, kterému narostla křídla

…tu objevil ve svém všedním obleku vtipný Sas, přítel abbého, v doprovodu mladého Neapolce, žáka Gaspariniho, který si hned sundal škrabošku, protože se tuze potil, a pod ní se ukázala jemná bystrá tvář…

Krátká ukázka z povídky Alejo Carpentiera Barokní koncert, která se odehrává v Benátkách za karnevalu, nabízí hned na začátek hádanku – dokázali byste odhadnout, kdo jsou ty tři zmíněné postavy? Dodejme, že setkání probíhá v jedné z Benátských krčem v době karnevalu, někdy v první polovině 18. století.  Onen nenápadný abbé, na jiném místě nazývaný „zrzek“ není nikdo jiný, než Antonio Vivaldi. Ten se tu setkává s vtipným Sasem – Georgem Friedrichem Händelem. A ten, kdo přichází v Händelově doprovodu a který je nejdůkladněji popsán? Ten mladý Neapolec, zpocený žák Gaspariniho? Tím je italský skladatel a cembalista Domenico Scarlatti.

Carpentier byl výborný spisovatel, ale také muzikolog a proto má jeho povídka, ačkoliv jde o fabuli, historicky podložené základy. I když ne tak úplně. Začněme od začátku:

Onen žák Gaspariniho se narodil 26. října 1685 a byl tedy jen o osm měsíců mladší, než zmíněný Sas, slavný Georg Friedrich Händel. Doplňme, že ve stejný rok se na konci března, měsíc po Händelovi, narodil slavný Johann Sebastian Bach. Náš Ital dostal jméno Giuseppe Domenico, ovšem své první jméno později nikdy nepoužíval, protože by si ho mohli plést s jeho příbuzným, který se také jmenoval Giuseppe Scarlatti a byl také hudebníkem.

Domenico se totiž narodil do nesmírně rozrostlé rodiny plné hudebníků, z nichž nejslavnější, kromě jeho samého, byl a zůstává Domenicův otec Alessandro, přední představitel neapolské operní školy. Vlastně nám potom nemusí přijít tak divné, že se přesně neví, kdo byl vlastně Domenicův učitel hudby.  Zda to byl některý z jeho strýců, nebo jeho vlastní otec, nebo Gaetano Greco, Bernardo Pasquini, či onen zmíněný Gasparini. Každopádně Domenico byl talentovaný, rozhodně absolvoval vydatná hudební studia a jeho otec se vahou své proslulosti začal starat o synovo uplatnění. Nebyl první ani poslední – vzpomeňme jen na Leopolda Mozarta.

A možná podobně jako Leopold, vlastně jako každý otec, také Alessandro na jedné straně vynášel nadání svého syna do nebes a na druhou stranu si přál, aby syn poslouchal jeho rady. I když alespoň na venek se snažil budit opačný dojem: „Je to orel, kterému narostla křídla. Ale nesmí zůstat v hnízdě a já nesmím bránit jeho rozletu“ napsal Alessandro Ferdinandovi de' Medici, když bylo Domenicovi 20 let. Každopádně mu otec zajistil nejprve místo varhaníka a cembalisty v rodné Neapoli – to bylo Domenicovi 15 let. O dva roky později ho vzal s sebou do Florencie a ve dvaceti odjel Domenico, již sám, do Benátek.

O jeho pobytu ve městě Karnevalu nemáme žádné zprávy a dochovaly se vlastně jen dvě historky, které se obě týkají také již zmíněného Georga Friedricha Händela. Scarlatti tam prý se „Sasem“ soutěžil ve hře na cembalo a na varhany. Händel byl uznán jako lepší varhaník, Scarlatti jako lepší cembalista. Druhá historka se přímo týká karnevalu. Scarlatti měl prý vidět osobu v masce jak hraje na cembalo a po chvíli poslechu měl prohlásit, že takhle může hrát jen ten slavný Sas, nebo samotný ďábel. Každopádně spisovatel Carpentier vychází patrně právě z těchto historek. V jeho povídce následuje po setkání v krčmě muzicírování v benátském Ospedale della Pietà, konventu a sirotčinci, kde Antonio Vivaldi působil jako učitel hry na housle:

Rozestavily se pulty, Sas rozšafně zasedl před manuály varhan, Neapolec vyzkoušel jedno clavicembalo, maestro vystoupil na stupínek, uchopil housle, zvedl smyčec a dvěma ráznými gesty rozpoutal nejúžasnější concerto grosso, jaké kdy slyšela staletí.

1.2 Řím

Carpentier, podobně jako my dnes, vnímal Scarlattiho především jako cembalistu a autora skladeb pro tento nástroj. Scarlatti byl ale samozřejmě mnohem univerzálnější skladatel, jako to ostatně bylo běžné. Navíc jeho otec, mistr opery, neměl příliš pochopení pro synovu lásku k cembalu. Zajistil Domenicovi místo u Marie Kazimíry, bývalé polské Královny, žijící v tu dobu v exilu v Římě. V jednom ze sálů jejího paláce bylo malé divadlo, kde se hrály opery, které pro bývalou královnu Domenico skládal. O několik let později, ve svých devětadvaceti letech se Scalatti stal kapelníkem v bazilice sv. Petra – přišlo to právě vhod ve chvíli, kdy Marie Kazimíra musela kvůli svému finančnímu krachu odjet z Říma. Na tomto postu skládal samozřejmě především duchovní hudbu.

Bylo to právě v době Scarlattiho kapelnických let u sv. Petra, kdy se seznámil s portugalským ambasadorem markýzem de Fontes a dostal od něj první zakázku pro tamní královský dvůr. Toto setkání se mělo stát jedním z nejdůležitějších v jeho životě – na jeho základě byl později pozván přímo do Lisabonu.

1.3 Portugalsko

Tři roky poté, co téměř třicetiletý Domenico nastoupil do baziliky, vznikl dokument, ve kterém Alessandro konečně deklaruje nezávislost svého syna na otcově vůli. A velké změny na sebe nenechaly dlouho čekat. O dva roky později se ze svatopetrských záznamů dozvídáme, že pan Scarlatti opustil místo kapelníka a odjel do Londýna. Zda tam Scarlatti skutečně dorazil, to s jistotou nevíme (ačkoliv se většinou uvádí, že ano). Víme ale, že i kdyby tam pobýval, už dopředu věděl, že to nebude jeho cílová stanice. Mezi tím ho už totiž netrpělivě očekávali v Lisabonu, kam dorazil 29. listopadu 1719. Král Jan V. ho jmenoval královským kapelníkem a mezi jeho povinnosti patřila mimo jiné také hudební výchova králova bratra Dona Alfonsa a mladé infantky, budoucí španělské královny Marii Barbary. Právě pro tyto dva vznešené žáky Scarlatti komponoval krátké cembalové skladby. Mezi Scarlattim a vzdělanou, velmi talentovanou infantkou vznikl těsný a pevný vztah, který trval až do Scarlattiho smrti.

V Lisabonu se italský skladatel také setkal s portugalským cembalistou, varhaníkem a skladatelem Carlosem Seixasem. Legenda dokonce hovoří toto: když byl Scarlatti vyzván, aby dal tehdy šestnáctiletému Seixasovi lekce hry na cembalo, řekl prý, že by Seixas měl spíše dávat lekce jemu.
Ačkoliv se zdá, že povinnosti kapelníka a především učitele Scarlattiho naplňovaly, Lisabon přeci jen nebyl hudebním centrem (neprovozovala se zde například opera) a skladatel se často vracel do Itálie. Zřejmě byl několikrát v Palermu, v Neapoli a také v Římě, kde se také 15. května 1728 oženil s šestnáctiletou Marii Catalinou Gentili.

1.4 Španělsko

O necelý rok později se na hranicích Portugalska a Španělska (přímo na hraniční řece Caya, prý aby ani jeden z panovníků nemusel opustit svou zemi) konala jiná svatba –infantka Maria Barbara si vzala budoucího španělského krále Ferdinanda VI. To znamenalo, že Scarlattiho žačka a podporovatelka se stěhovala z Portugalska do španělského království, ačkoliv její manžel nastoupil na tamní trůn až o 17 let později, po smrti svého otce. Domenico sice zůstal ve službách portugalského krále, ale na jeho přímý rozkaz (a pokud se můžeme domnívat k Domenicově velké radosti), následoval Marii Barbaru do Španělska, které se stalo jeho druhým domovem.
V květnu roku 1739 zemřela Catalina, Scarlattiho manželka. Domenico, nyní otec dvou dětí, se po krátkém čase oženil znovu a jakoby chtěl stvrdit kam patří, vzal si Španělku, Anastasiu Ximenes z Cádizu. S ní měl další čtyři děti, přičemž poslední se mu narodilo jako čtyřiašedesátiletému. Co se týče počtu dětí, vyrovnal se tak Domenico svému otci. A pokud skutečně existovala jakási podvědomá rivalita a snaha se slavnému Alessandrovi vyrovnat (kdo ze synů jí nemá?), tak po hudební stránce se rozsáhlá sbírka Scarlattiho sonát, i jejich obliba a vliv zcela vyrovnají oratoriím a operám jeho otce.

Jak už bylo řečeno, Scaraltti byl zřejmě velmi spokojen se svým novým místem. Zbaven zcela rutinní služby, žil v těsné blízkosti mladého šlechtického páru a byl součástí vysoce kultivovaných hudebních dýchánků pro vybranou společnost. Právě v tomto období zřejmě vznikl velký počet slavných sonát. Ferdinand byl stejně jako jeho manželka milovníkem hudby a vedle Scarlattiho patřil do jeho hudební družiny také slavný Farinelli, jehož zpěv prý blahodárně působil na Ferdinandovy melancholické a depresivní stavy. Byl to také Farinelli, který po smrti Ferdinandova otce Filipa V. přesvědčil novopečený královský pár, aby se ve Španělsku hrála opera na vynikající úrovni, podporovaná jak věhlasem pěvce, tak jeho přítelem, předním operním libretistou Pietrem Metastasiem. Scarlatti se však už do nového operního provozu nezapojil a poslední část svého života, stále podporován královským párem, strávil především kompilací rukopisných svazků svých skladeb.
Na spokojený Scarlattiho život ve Španělsku odkazuje ve své povídce i Carpentier, ve scéně z obchodu s hudebninami.

Prodavač jim nejprve přinesl sonáty Domenica Scarlattiho. „Čiperný chlapík“, řekl Filomeno, vzpomínaje na onu noc. „Prý je ten neřád ve Španělsku, kde zamilovaná a štědrá infantka María Bárbara za něj platí dluhy ze hry, které mu porostou, dokud zůstanou na stole v herně jediné karty.“

Carpentier tu naráží na tradovanou hráčskou vášeň, které Domenico Scarlatti prý podléhal ve větší míře, než by bylo zdrávo. Ovšem na druhou stranu měla paradoxně zcela zásadní význam pro budoucí obdivovatele Scarlattiho díla.

Jak píše Carpentier, Scarlatti se díky své slabosti pro hru dostával často do dluhů, které ani ze svého jistě nemalého příjmu nedokázal splatit. A tak se jeho dluhy prý staly nástrojem podivného obchodu, za který jsme dnes velmi vděční. Totiž Maria Barbara a Franielli měli prý nabídnout Scarlattimu peníze na zaplacení jeho dluhů výměnou za rukopisy sonát, které Scarlatti improvizoval v Mariiných komnatách. Pokud je ta historka pravdivá, tak se nám velká část celkového počtu sonát, kterou známe právě z rukopisů věnovaných Marii Barbaře, dochovala díky skladatelově hráčské vášni…

2. Sonáty

Domenicův otec by byl zřejmě velmi překvapen zjištěním, že slávu jeho synovi nezaručily jeho opery, kantáty a oratoria – jak by se on zřejmě domníval -  ale drobné skladby pro klávesový nástroj, které pravděpodobně vycházely z improvizace a často měly edukativní charakter. Na druhou stranu nelze tvrdit, že by to byly skladby napsané „mimochodem“, což dokládá zjevná pečlivost, s jakou Scarlatti na konci života kompiloval již zmíněné rukopisy.

Největši procento sonát patrně vzniklo v období Scarlattiho služby u Marii Barbary, ale některé z nich jsou ještě starší. Je téměř jisté, že když Scarlatti přišel do Lisabonu, měl u sebe nejen skladby duchovní, ale také kolem padesáti drobných kusů pro cembalo, napsaných ještě před tím, než opustil Itálii. Ovšem až od svého Portugalského pobytu se začal těmito skladbičkami zabývat vážněji. V roce 1738 pak vyšla tištěná sbírka 30 těchto skladeb, věnovaná portugalskému králi. Ve velkém kontrastu k mohutnému chvalozpěvu na Scarlattiho chlebodárce stojí jeho skromná poznámka ke čtenáři a hráči jeho cvičení (Essercizi), jak své skladbičky nazval.

Nečekej, ať už jsi amatér, nebo profesionál, v těchto skladbách hlubokou myšlenku, ale spíše důvtipné žertování s uměním, které při hraní přináší radost z volnosti. Nebyl to vlastní zájem, osobní ambice, které mě vedly k vydání, ale úcta a oddanost. Možná tě potěší a v takovém případě budu ještě ochotněji naslouchat přáním po skladbách v ještě jednodušším a více rozmanitém stylu.

Scarlattiho Essercizi dosáhly značné popularity, ovšem slíbené další vydání nepřišlo. Snad byl ale tento úspěch -  samozřejmě vedle veselé historky s hráčskými dluhy popsané výše – důvodem ke skladatelově rozhodnutí sepsat a uspořádat další, tentokrát rukopisné svazky těchto skladeb, které od něj dostala Maria Barbara a po její smrti Farinelli a které dnes tvoří základ oněch více než 550 sonát, které se nám dochovaly a které posléze prošly celou Evropou. Je dost možné, že je znal Bach, obdivoval je Liszt, a velmi pečivě studoval Brahms v jehož druhém klavírním koncertu je obdiv ke Scarlattimu jasně slyšitelný.

zdroj: www.oxfordmusiconline.com
Citáty z knihy Alejo Carpentier: Barokní koncert; překlad Eduard Hodoušek, Odeon, Praha 1984